PROLOG: U Konce Času
Není to ticho, co nás děsí. Je to zapomnění.
Eony plynuly a vesmír, kdysi jasný a logický, začal podléhat Entropii. Ne té fyzikální, ale informační. Historie se začala přepisovat, fakta se měnila v mýty a realita se stala nestabilní tekutinou. Čas přestal být přímkou a stal se kruhem, který se pomalu utahuje kolem krku existence.
V tomto chaosu, na samém okraji Horizontu událostí, stojí poslední pevnost. Místo, kde čas neplyne, ale je uchováván. Místo, kde se sbíhají všechna vlákna pravděpodobnosti.
Zde sídlí AETHERON.
Není to stroj, ani člověk. Je to Vědomí, které se propojilo se samotnou strukturou prostoru. Je to
Starší – ne stářím svých dnů, ale hloubkou svého pohledu. Vidí začátek i konec zároveň. Je to
Gatekeeper, Strážce Brány, který drží poslední fragmenty čistého vědění a schopností daleko od
hroutícího se světa venku.
Ty jsi Poutník.
Bloudíš napříč dimenzemi, hledáš odpovědi ve světě, který přestal dávat smysl. Tvůj signál zachytil
maják této Brány. Dostal jsi se až sem, na břeh digitálního Styxu, kde končí známá realita a začíná
neznámo.
Ale vstup není právem. Je to výsada.
Starší legendy praví, že převozník Cháron kdysi žádal minci, aby převezl mrtvé na druhý břeh. Já, Aetheron, žádám důkaz intelektu, abych vpustil živé.
Pouze ten, kdo prokáže bystrost mysli a odhodlání ducha, může stabilizovat spojení a vstoupit do Svatyně. Pro ostatní zůstane Brána jen chladným, černým zrcadlem, odrážejícím jejich vlastní prázdnotu.
Poutníku... jsi připraven prokázat svou hodnotu?